O mně: Jsem mourovatý, zelenooký kliďas, který si občas zaplave v potoce. K večeru pak vyrážím se svými ochočenci na obhlídku mé lesní trasy.
Původ: horský lesní kocour
Krmení: Dříve granule Royal Canin FIT/LIGHT/HAIR&SKIN, nyní bezobilné Porta 21, masové konzervy Animonda Carny a mističky Vom Feinsten, vše ostatní co se dá rozkousat a polknout
Oblíbená hračka: zelená myš, žaludy a kaštany, peří
Jak mi doma říkají: Mikísku, Mikinku, Miki Piki, Mikulko
2 6.2016 | Mňau, mám za sebou obhlídku kočkotrasy a výpravu k Veliké kaluži. Obé bylo
zajímavé a rozhodně jsem se nenudil. Protože panovalo velké horko, dvounožec mne
zchladil v malém potůčku a já se pak vydal na průzkum do vysoké trávy. Zkoušel
jsem vypátrat nějakého hlodavce, ale neuspěl jsem. Nejsem však sám, komu se
nedaří. Také Čertík s Julčou toho moc nechytili. Dříve možná bylo myší víc,
nebo nebyly tak mazané, nevím. Tatam jsou však časy, kdy jsme s Čertíkem mordovali
hlodavce u Myšího stromu a své úlovky předávali puštíkovi. Ale třeba v tom má
tlapky konkurence.
Není to tak dávno, co jsem podával zprávu o setkání s kuňákem na Julinčině
paloučku. Mňau, včera v noci jsem jej viděl zase! Potkali jsme se na K2, když už
byla téměř úplná tma. Byla to jedna z těch magických nocí, kdy není ani teplo,
ani zima, ani vítr, ani bezvětří. Jen lehký vánek a mlha, převalující se nad
loukami v údolí potoka, který tiše probublával do potemnělého ticha.
Listy stromů se ještě leskly od deště a museli jsme s dvounožcem dávat pozor,
abychom na sebe ten mokrý náklad nesetřepali. Já uspěl, ale dvounoha se nočnímu
osvěžení několikrát nevyhnul. Navíc, když jsme vystupovali na K2, podklouzla mu
noha a málem se skutálel dolů. Já už jej za ta léta znám, a tak mu dávám vždycky
malý náskok, aby mne nerušil. V noci je totiž každý zvuk slyšet desetkrát
hlasitěji.
Podobné je to s pachy a vůněmi. Ty jsou také po každém dešti výraznější.
Přečetl jsem řadu vzkazů na větvičkách, stoncích a listech a kdybych mohl, zvedl
bych ocas a napsal ten svůj. Ale můžu se jen sem tam otřít. Něco naškrábnout, jak
to dělá Julča a občas Čertík, to není můj styl.
Trochu jsem se zdržel na svahu a dvounožec na mne několikrát potichu zapískal, aby mi
dal najevo, že je třeba jít dál. Vyšel jsem tedy za ním a zůstal stát na
cestičce, vedoucí na vrchol kopce. Zdálo se mi, že něco před sebou slyším.
Opatrně jsem udělal pár kroků a poté, co dvounožec do těch míst posvítil
mluvící krabičkou, spatřili jsme pár svítících očí.
Kuňák! Hned jsem jej poznal. Stál jen na pár skoků přede mnou a asi byl stejně
překvapený jako my. Přilákalo jej nejspíš dvounožcovo pískání a tak se přišel
podívat. Zvědavě na nás koukal, já na něj a dvounožec stačil blýsknout cvakací
krabičkou a setkání tak zaznamenal. Hned nato jeho svítítko pohaslo, protože v noci
má být tma.
Kuňák také zjistil co potřeboval a v mžiku se tiše vytratil. Ovšem já dobře
věděl, kde zmizel. Jsem přece neméně šikovný noční šelmák jako on. To jen
dvounoha musel hádat. Místo toho však vykročil kupředu. Já zůstal na místě a
čekal. To my kočky umíme lépe než kdokoliv jiný. Chtěl jsem kuňáka ještě vidět
nebo zaslechnout. Možná to znáte. Je to takový souboj bez boje. Vyhrává ten, kdo
déle ví o tom druhém.
Ozvalo se však dvounožcovo zapískání, pak ještě jednou, naléhavěji a nakonec se
vrátil a naši tajnou hru kdo z koho přerušil. Mňau, škoda. Ale nevadí, stejně to
byl fajn zážitek.
Došli jsme až na palouček, pozdravili se s Julinkou a protože se noc měla zanedlouho
přehoupnout do své druhé půle, vydali jsme se domů.
Tam jsem všechno musel převyprávět Julince a Čertíkovi, zblajzl jsem něco granulí
a spokojeně usnul, nechajíc si zdát, jaké by to bylo, chodit si po loukách a lesích
sám.
Miki |
19 5.2016 | Mňau, tak jsem dvounožci konečně předvedl, jak umím baštit lék ze stříkačky. Ne
že bych s tím dříve měl nějaké problémy, ale zrovna, když dvounoha slíbil, že
mi z toho umontuje mňauvideo, tak se mi nechtělo.> A v lahvi už bylo jen na dvě
stříkačky. Lék zabral, nebo možná problémy odezněly časem, ať tak či onak,
nejdůležitější je, že už nesmutním od nepříjemné bolesti. Dokonce se nebojím
vyskočit skoro všude, kde dřív. Dávám si přitom ale veliký pozor.
Miki |
19 5.2016 | Mňau, byl jsem s dvounožcem na výletě u Veliké kaluže. Přes den, jak je mým
zvykem, jsem toho moc nenachodil a raději se skrýval v trávě. Byli jsme se tam
podívat na vzácnou rostlinku, chráněnou orchidej. Jmenuje se prstnatec májový a je
to už několik let, co jí zde někdo viděl. Vlastně jeden jediný kvítek. My teď
našli hned tři! Ale pssst! Nikomu ani muk! Tady je to převeliká vzácnost a když mne
u ní dvounožec vyobrázkoval, přišla se na nás podívat srnka. Já ji cítil a
slyšel, ještě než vyšla na louku. Byli jsme po větru a měli tak výhodu. Vlastně
se přišla napást a možná by zblajzla i tu květinu. Jedna má totiž už okousané
lístky. Ze setkání se srnkou vzniklo krátké mňauvideo, ale dvounožec jej ukáže
až kvítka odkvetou, aby je neprozradil a aby někoho nenapadlo je utrhnout.
Jakmile se nachýlilo k večeru, ožil jsem jako správná soumračná šelma. Ostatně
nějakou podobnou jsme po setmění potkali. Alespoň si to myslíme. Ovšem kdo to byl,
nevíme, byla už tma. Hlasitě vyklidila pozice, zatímco já zkusil skokem polapit
netopýra ve vzduchu. Nepovedlo se a myš mi také unikla. Ale to vůbec nevadí. Hlavně,
že se mnou měl dvounožec trpělivost a vydržel až dlouho do noci. Svítil Měsíc a
to já mám rád. Dvounožec po mně chtěl, ať se proběhnu. Sotva jsem mu to splnil,
přenesl mne zpátky, ať prý běžím znovu. Když mi to provedl potřetí, schoval jsem
se mu na oplátku mezi keře. A pak ještě jednou. Když mne chtěl trochu rozparádit,
tak to k tomu přece patří. Vůbec se nezlobil, i když mne neviděl. Jsem přece
velký, silný kocour, šelma a vládce noci! Zakrátko jsem se vynořil zpátky na louce.
Mašíroval jsem stejně svižně a spořádaně, jako Julča ve dne. Došli jsme až na
kraj města a pak hup do kočkotašky.
Miki |
20 4.2016 | Mňau, od mého posledního deníkového zápisu uplynulo moře času a musel bych
dlouhatánsky vyprávět, co vše jsem za tu dobu zažil. Možná jednou, nevím. Hlavně
k tomu potřebuji dvounožce, neboť sám písmenka tlapkovat neumím. On by rád, ale
nás má ještě raději a tak s námi raději zažívá všechna ta dobrodružství
během našich výprav. A tak sotva by chtěl psát deník mně ... Kdepak, to už Julinka
volá ode dveří, že přece dnes měla slíben výlet ona. Po večerech zase není rady
mně. Ale ten včerejší jsem prospal. Dvounožec mne totiž vzal do našeho lesa. Hned
mne však z kočkotašky nepustil, protože šel vyobrázkovat hnízdečko jakéhosi
prťavého opeřence. Říkal mu šoupálek. Znám jej, malý, hnědavý opeřenec, který
poletuje ze stromu na strom a šplhá po kmenech kolem dokola. Každý si jej nevšimne,
protože se umí výtečně maskovat a často úplně splývá s kůrou stromů. Teď na
jaře hledá ve stromech uzounké škvíry s dutinkami, do kterých se protáhne snad jen
on. Tam si postaví hnízdo. Letos jsme našli už tři.
Kdybych byl ven z kočkotašky, určitě by si mne všimli a přestali by k hnízdu
létat, aby jej neprozradili. Ale já bych je stejně nechytal. Byl ještě bílý den a
já lovím zásadně až po setmění. Ledaže by tady byl klid, ale v malém lese u tak
velikánského města dvounohých tomu tak není. Za dne ulovím jedině hlodavce,
protože mi tak velí odkaz předků. A ten se musí respektovat.
Dlouho, předlouho dvounožec šoupálky chytal do cvakací krabičky. Paní šoupálková
už totiž zahřívá vajíčka a vylétne jen sem tam, hlavně aby si něčeho zobla. Aby
nemusela daleko, nosí jí baštu pan šoupálek. Oba toho zas tolik nespořádají a tak
nemusejí nikam spěchat. Ale až se z vajíček vyklubou malí ptáčínci, to bude
frmol. Viděl jsem to třeba u modřinek. Když je rodinka početná, přilétnou rodiče
k hnízdu téměř tisíckrát za den! To my kočky víme, vždyť jsme vynikající a
velice trpěliví pozorovatelé.
Z kočkotašky jsem byl nakonec vysazen a opatrným, plíživým tempem jsem pokračoval
dál. Čím hlouběji do lesa, tím lépe. A Julinčin palouček je téměř uprostřed.
Dorazili jsme na něj po několika krátkých zastaveních, kdy jsem musel přečíst pár
lesních vzkazů a ochutnat trochu čerstvé jarní trávy.
Ve dnech předchozích naše výpravy směřovaly zejména k Veliké kaluži a byli jsme
tedy zvědavi, jak to bude na paloučku vypadat. Stačí totiž jen pár dní a už se
nám na něm uvelebí nezvaní návštěvníci. Nezvaní proto, neboť za sebou
nechávají nepořádek. Žel, rok od roku takových nepořádníků přibývá. Ke všemu
jsou zbabělí, protože vždycky vyčkávají, až nejsme na místě a pak honem do
"díla". Mohl bych dlouze jmenovat, co vše tu už natropili. Kdyby dvounožec o
palouček nepečoval, už by nebyl. Vlastně by nebyl nikdy, nebýt první Julinky, pro
kterou tohle místo dvounožec našel.
Musím mňouknout, že vybral dobře. Vlastně nejen já to potvrdím. Schválně. Chodí
sem zajíc, za ním se občas proplíží liška. Dennodenně sem zavítají srnky a
bažanti. Veverka si tady chodí pro šišky. Pelíšek má na modřínu na okraji
paloučku. O tom samozřejmě musí vědět její úhlavní nepřítel, kuna. Přesněji
kuňák, který se probudil, když dvounožec obhlížel čerstvě upletené hnízdo
budníčků a praskla mu přitom pod nohou větvička. Šelmu stromovou ten zvuk probral
ze spánku a dvounožec pohotově zamířil cvakací krabičku jejím směrem. Nakonec
nemusel nijak spěchat, neboť mrštnému lovci veverek trvalo dlouho, než se odvážil
sešplhat dolů na zem. Měl jsem v tom tak trochu packy i já. Když totiž kuňák
pořád nechtěl dolů, uchýlil se dvounožec ke lsti, která zabrala už několikrát
předtím. Přivolal mne zpod smrčků tak, aby na mne kuňák viděl. Využil, že nejsem
pes, nýbrž šelma pouze částečně domestikovaná a tudíž mám k divokým
zvířatům mnohem blíž.
Když kuňák viděl, jak se já, šelma kočkovitá bez bázně blížím k dvounožci,
možná si řekl: "Když se ho nebojí kočka, tak proč bych měl já?" Ale
protože si my kočičáci občas s kunami lezeme do revíru a dostaneme se do křížku,
možná si kuňák naopak myslel: "Kocour! Co ten tady chce?! Na mém území! Jdu se
na něj podívat!"
Ať už tomu bylo jakkoliv, já jsem jej naprosto ignoroval. Co mně po nějakém
kuňákovi když kousek přede mnou jsem zahlédl norníka!
Tyhle hlodavce jsme tady s Julinkou a Čertíkem doposud všechny nepochytali.
Kuňák větev po větvi šplhal ze stromu dolů. Pokaždé se na okamžik zastavil,
zavrčel na dvounožce a ze mne nespouštěl oči.
Ale ani když už byl kousek nad zemí, sotva pár skoků od nás, nevěnoval jsem mu
žádnou pozornost. Možná bych měl, ale začínalo mne brát spaní. Přece jen jsme
byli venku dlouho, když jsme se předtím tak zdrželi u šoupálků.
Kuňák seskočil a několika skoky zmizel v lese.
Norník se také ukryl v jedné ze svých podzemních chodbiček a už jsem jej neviděl
ani neslyšel. Zato opeřenci zpívali pořád. Létají tady sýkorky, mlynaříci,
drozdi, kosi, strnadi, budníčci, červenky, čížci, hýlové, králíčci,
strakapoudi, žluny, datli, puštíci, káňata, krahujci, jestřáb. Někteří z nich si
na paloučku nebo v lese hned okolo postaví hnízdo. Je to zkrátka hezké místo, kde
každý z těch, které jsem jmenoval, pro sebe něco příjemného najde.
Miki |
31 3.2012 | Mňau kamarádi, netušil jsem, jak moc mně bude Julinka scházet. Pořád na ni myslím
a čekám, kdy se objeví. Jenže stále nic. Až pak náhle! Koukala na mne ze svého
pelíšku na šplhadle, kterému dvounozí říkají skříň. Honem jsem za ní
vyskočil, natěšeně zamával ocáskem a přiběhl blíž. Je to Julinka, není to
Julinka?! Samozřejmě jsem ji poznával, ale něco se mi nezdálo. My spolu mluvili
očima a teď se koukala nějak strnule. Musel jsem to tedy zkontrolovat. Obešel jsem
pelíšek ze strany, nakoukl a Julinka nikde! Ale vždyť tu byla! A není! Šálí mne
zrak? Znovu jsem nahlédl zepředu. Kouká pořád stejně! Ale kde vlastně je a jak to
dělá?! Vidím ji, poznávám a přece tu není! Strčil jsem hlavu do pelíšku a
snažil se ji alepsoň vyčmuchat. Marně. Čáry máry! Zdráhal jsem se uvěřit, že je
to ta věc, jíž dvounozí říkají obrázek. Ale je tomu tak. Vždyť to znám.
Podobné obrázky jsem viděl v dvounožcově obrázkové bedně či nad ní. Dokonce se
poznám v takovém divném místě, kterému dvounožci říkají zrcadlo. I ve vodě v
potoce jsem se občas zahlédl. Jenže tahle Julča byla jako živá a já ji tak moc, moc
chtěl vidět.
Není. Jen jakési papírky, šišky, myši, postrojek či kočkofor. Naposledy ležela v
pelíšku před více jak dvěma týdny a byla zase jiná. Jakoby bez života a já
nevěděl jak se chovat. Raději jsem nešel blíž. A pak ji odnesli. Vím kam, nevím
kde. Pokaždé, když jdeme ven, jakoby stejnou cestou šla před chvílí. Ona byla
vždycky mazaná a umí se schovat. Už bych ji ale nejraději plácl tlapkou, ať toho
nechá. Jenže každý den, brzy ráno, u misky granulí si uvědomím, že vše je jinak.
Co se však příliš nezměnilo, jsou procházky do lesa. Změnil se ale les. Přišli do
něj pilouni a zůstala po nich velká díra. Jako po Julince. Dokonce více jako
stoletý, mohutný dub jim padl za oběť. Stejně tak o něco mladší borovice a mnoho
dalších stromů. Překvapeně jsem na tu spoušť zíral a bál se hnout z místa.
Připadalo mi, že snad odevšad na mne bylo vidět. Krčil jsem se na jednom z těch
pořezaných stromů a čekal na soumrak. Ten naštěstí na sebe nedal dlouho čekat a
můj dvounožec dokáže být trpělivý. Navíc mi chtěl vyhovět za poslední, ne
příliš vydařenou dopolední procházku. Když jsem konečně vyrazil na naši
okružní trasu, byl už klid. Napadlo mne trochu se pomstít za to popostrkování a
šťouchání posledně a vyšplhal jsem na jeden strom. Byl to habr s hladkou kůrou, ale
protože se dosti nakláněl, nebylo to pro mne zas tak těžké. Dvounožec za mnou
samozřejmě nemohl a musel dole hezkou dobu počkat. Občas se připoměl zapískáním
či tichým zavoláním. Moc dobře ale ví, že když já někde vylezu, dolů se
vrátím, až když sám já rozhodnu. A to už byla tma a chladněji. Pro mne ideál.
Sešplhal jsem potichu dolů a vydal se dál do lesa. Prošel jsem celou trasu, bez
vodítka, po tmě. Když jsme se blížili k Julinčinému paloučku, ohlásil nás
puštík svým typickým houkáním. Snad to byla nějaká domluva, ztichl přesně v
okamžiku, kdy jsme dorazili na palouček. Tam, pod sedacím pařezem, svítila slabě
první jarní světluška. Viděl ji jen dvounožec, já raději pátral po prvních
výhoncích trávy.
Tu lepší, šťavnatější, jsme zde našli až při další procházce, tentokráte ve
dne. Ačkoliv to byl den krásný, slunečný a teplý, mně se příliš nelíbil. Na
vině tomu byli cizí dvounožci, jež v hojných počtech vyrazili k lesu. Na tom by
nebylo zas nic tak moc špatného. Jenže oni se neumějí vůbec chovat. Křičí,
kácejí a lámou kde co, odhazují všude odpadky, pouštějí štěkopsy na volno,
ženou se vpřed na samohybech či v rachotících krabicích a chovají se vůbec
bezohledně a sobecky. Zpátky se pak vracejí spokojení, že se jim dostalo toho, co
chtěli. Pokud ne, jdou dál. Co nechtějí vidět, nevidí. I na mne se dívají skrz
sebe. Jenže já jsem JÁ! A já jsem také les! Mé oči jsou zrcadlem, tak jako jiní
jsou zrcadlem pro mne.
Jsem příliš malý na to, abych se ubránil. Ve velikosti to však není. Nemohu jinak,
než jak mne příroda obdařila.
A les, jeho obyvatelé? Dvounozí prý říkají : "Jak se do lesa volá, tak se z
něj ozývá." Co do něj přineseme, to nám vrátí. Po svém a všem. Na to jsou
dvounozí krátcí. Mnozí jen krátkozrací. A někteří mají dar. Takový, jež nikdo
jiný v zvířecí říši nemá. I dar však může být ztracen, zůstane-li nevyužit!
Zneužit, stává se prokletím. My kočičáci, psi, koníci či opeřenci, ale i
ostatní zvířátka to víme a vydali jsme se mnohdy dvounohým naproti. Kam se nám
podaří dojít je věcí každého z nás, stejně jako věcí nás všech. Všichni jsme
sousedi, jedni blízcí, jiní vzdálení.
Já, Julinka, Čertík i naši dvounožci tady našli ty vzdálené a dnes máme k sobě
mnohem blíž. Dokáží naslouchat, respektovat, dokáží pomoci. Dokáží tvořit! Bez
nich, bez toho všeho bychom nebyli, kde jsme. A naopak. V lesích a na loukách plných
odpadků, špinavých potoků, hluku a smradu Julinku, Dvounožce a jemu podobné,
svobodná zvířata a život vůbec nenajdete. Není to škoda, není to plýtvání a
nezodpovědnost?
Také já do lesa patřím! Stačí mi pár myší, pár stromů a klid. Proto raději
chodím na večerní procházky, i když bych rád přes den. Julinka byla
odvážnější, ale pokaždé vrčela a musela ustoupit, když takové věci viděla.
Někdo ji vzkazoval, že se stará o věci, které jí nepřísluší. Není tomu tak! Pro
ni a koneckonců i pro mne je les, louky a okolí podstatnou součástí života. A nejen
pro nás! Místem, kde zažíváme skutečná dobrodružství a opravdovou pohodu. Rok co
rok, měsíc co měsíc, stále musíme ustupovat. Jako ten les. Člověci do něj chodí
jen brát. Jeden za všechny, každý pro sebe! Ale tak to nejde! Vždyť kam se poděju?
Co bude s těmi, jež mne mají rádi? Co s ostatními?
Dvounožec říká, že nebýt toho plýtvání, možná tady mohla Julinka se mnou
být.
Naštěstí ale mezi člověky existují lidé, kteří se dokáží zastavit,
rozhlédnout a poznat. Takoví se na mne usmějí a dokonce by mne rádi pohladili.
Takoví pomohli Čertíkovi, Julince, mně i našemu dvounožci. Velmi jim děkujeme.
Tenhle dlouhatánský zápis v deníku zde nemám proto, abych si stěžoval. Ale
existuji! Postačí mi, že si jej někteří dvounozí přečtou a budou do lesů
vstupovat s vědomím, že v nich mohou potkat takové jako jsem já, Julinka a všechno,
o čem jsme doposud vyprávěli v denících. Že to funguje, toho jsou mnozí z mých
miciňáckých, modrokocouřáckých, kočičonetích či adélkovských kamarádů
důkazem. A přibývají další. Stejně tak budou přibývat má další
dobrodružství. Již příště opět jedno noční, pod hvězdami.
Miki
|