Láska a úcta.

Jak tak bloudím po stránkách na netu a čtu příběhy lidí a zvířat, tak mně to nutí ohlédnout se zpět a zamyslet se, jestli jsem někde neudělala nějakou chybu. Mám moc ráda kočky, pejsky a vůbec zvířata.....Ve svém životě jsem měla nejen kočičky, pejsky, ale i několik kravek a hlavně dva koně. Možná si teď někdo ťuká na hlavu a říká si, proč to sem tahá, jsme přece na kočičím netu, ale ono to všechno nějak se vším souvisí.

Každý svému mazlíčkovi věnuje čas a to nejlepší zacházení a každý má strach o něj, protože může přijít problém, v podobě nemoci, někdy stačí jedna návštěva u veta a problém je zažehnán. Může se však stát, že je to jako u nás dvounožců, něco vážnějšího a pak nastává boj s časem a začínáme si klást otázku, co dál, jak se zachovat.

Někteří už jsem se určitě setkali se smrtí, ale u nás lidiček, je to trochu jiné. I když se své blízké milujeme, nemůžeme jim pomoci od utrpení, kterým prochází, od bolesti jim uleví lékař, ale to jen na krátkou chvíli. I já sama jsem si něčí podobným prošla a vzpomínky to nejsou příjemné, člověk je potlačuje, ale čas od času se neúprosně vrací.

A v tu chvíli si vzpomenu na jednu modlitbu, která se opakuje...nebudu jí citovat celou..jen její část.....

...až poznáš, že se mé dny krátí, až ti nebudu moci již nic dát, jen můj pohled plný bolesti a lásky k Tobě a ty uvidíš mé utrpení, nenech mně prosím trápit a hladovět, buď ke mně dobrotivý a připrav mi rychlou a milosrdnou smrt...Bůh se Ti za to odmění zde i na věčnosti....

Možná, že teď mně někdo odsoudí, protože je přesvědčený, že dělá dobrou věc pro svého chlupatého kamaráda a jsem ten, kterému do toho nic není, že to je jen výhradně jeho rozhodnutí, ale možná by se měl každý aspoń pozastavit a zamyslet.

Oplakala jsem každé zvířátko, které jsem měla, na zahradě mám několik pomníčků a vzpomínám s láskou a úctou.......