Co to bylo za ránu ?

Články » Co to bylo za ránu ? 

Co to bylo za ránu ?

Ahoj všem lidem, panička říkala, že vám mám něco nadrápat o sobě, tak jsem se jí ptala, proč by vás to mělo zajímat, říkala, že bych se možná divila, kdo všechno se nad mým příběhem zamyslí…
Začalo to jednoho dne – už ani nevím, jestli bylo ráno nebo odpoledne nebo něco mezi tím, vlastně to ani takhle nezačalo, ale to je první, co si pamatuju – o svém předchozím životě vám nemůžu nic říct. Tak tedy pamatuji si, že jsem se nějak ocitla ve škarpě u silnice. To je taková ta hladká cesta, po které jezdí ta velká, smradlavá a hlučná zvířata, co se od nich vždycky lidi nechají dobrovolně sežrat a na konci cesty je ta příšera zase dobrovolně vyplivne. Nechápu, já bych třeba mouchu nikdy dobrovolně nevyvrhla… No a u té silnice je to taky hodně mlhavé. Nevím, jestli jsem byla vyděšená nebo jenom radostně lovila ptáčka nebo můru. Co vím úplně jistě, byla rána a velká, VELKÁ bolest. To zvíře nezastavilo, uhánělo dál a já nemohla na nožičky, nemohla jsem bolestí skoro dýchat, dělaly se mi mžitky před očima, byla jsem hrozně vyděšená, rozšířily se mi zorničky a já nevěděla, co se se mnou děje,  proč  mě zadní nožky neposlouchají, zadeček jenom  leží  a nechce se zvednout. Ještě před chvílí jsem přece normálně běhala, tak proč to po tom setkání s tím velkým tvrdým zvířetem najednou nejde a strašlivě to bolí? Bylo hodně otázek a hodně bolesti tam u té hladké cesty a já ani nevím, jak dlouho jsem se marně snažila zvednout se, kolik pokusů jsem absolvovala a výsledek byl pár centimetrů, než mě úplně opustily síly a já jen bezmocně a bezvládně ležela na té hladké cestě a čekala na další plechové zvíře nebo nějakého člověka, až mě dorazí a já se vydám za Duhový Most.
Všechno už bylo v mlze, když jsem uslyšela kroky a pak na mě někdo sáhl..  Ženský smutný hlas se mě ptal, co se mi stalo, moc mě litoval, že mě to musí bolet a že mě nemůže nechat se takhle trápit. Neměla jsem sílu, abych odpověděla na měkký hlas a soucitná slova, bolest byla tak ohlušující, že jsem ani pořádně nevěděla, co mi to vlastně všechno říká. Cítila jsem jen teplé ruce, které se neštítily rozbitého těla a zvedly mě ze studené země. Cítila jsem, jak mě zabalily do nějaké látky a jak se snažily vyrovnávat otřesy kroků, aby mě to nebolelo ještě víc. Pak kroky ustaly a já v hadru jsem se ocitla v nějakém lidském doupěti s jasnými světly, paní si mě opatrně položila na klín a čekaly jsme.  Mlha nechtěla odejít, ale já se snažila jí prohlédnout, chtěla jsem všecko vědět, být zase ta zvídavá kočička jako před tím, tak jsem se moc snažila! Jen jsem uslyšela další milý ženský – tedy spíše asi dívčí hlas:  „další, kdo je na řadě“ a já cítila, jak se moje tělo vzneslo a podpatky paní dělaly hrozně hlasitě cvak, cvak, cvak…
Pak už jsem to nestíhala vnímat, bolest byla silnější a já usilovně myslela na to, že si moc moc moc přeju, aby zase zmizela pryč. Pryč  ode mne. Chtěla jsem ducnout hlavičkou tu paní, co mě nesla takovou dálku, aby věděla, že jí mám za to ráda, aby věděla, že VÍM a že umím být hodná a vděčná kočička. Proč to proboha nejde? Vím, že paní něco říkala „zkrátit trápení“, „přejetou na silnici“, „uspat“, „bolí“, „hlavně, ať se netrápí“ a mužský hlas odpovídal „vyšetřit“, „položte ji“, „dalo by se“, „zkusíme“. Do ouška mi přes ten hovor celou dobu zněl ten milý mladý hlásek, který mě přemlouval, ať se nebojím, že všechno bude v pořádku a že jsem trpělivá a statečná holka. Injekci jsem necítila, proti tomu, co se odehrávalo tam vzadu, kde jsem kdysi mívala silné zadní nožky, které mě dokázaly přenést přes zeď, to bylo úplně nicotné….
Když jsem se probudila, bolest byla menší. Moje nynější panička říká, že mi určitě dávali léky na bolest, to fakt nevím. Už jsem neslyšela ten měkký hlas, co mě sem přinesl, bylo slyšet jen známý mužský hlas a ten milý mladý hlásek, jak si spolu povídají. Povídali si o mně a já špicovala uši, jak to v mém stavu jen šlo, abych porozuměla, co se to se mnou vlastně stalo? Slyšela jsem dobře, že mě porazilo auto, že jsem měla několikrát přeraženou pánev a polámanou nožičku. Mužský hlas zněl dost sebejistě, když tvrdil, že se mu operace povedla a já to přežiju na svůj stav poměrně v dobré kondici. Řeknu vám rovnou, že jsem stejně ničemu nerozuměla, ale z tónu hlasů jsem vycítila, že Duhový Most na mě ještě chvilku počká. Pak jsem zase usnula.
Když jsem se probrala, byla jsem ve svém klecovém příbytku v tom doupěti s jasnými světly, ve kterém jsem pak strávila ještě dlouhou dobu. Moje panička říká, že jsem tam byla několik týdnů a že to bylo nutné, abych nenamáhala své tělíčko pochodováním a také, abych třeba nechytla nějakou infekci, která by mi mohla přidat komplikace. Moc tomu nerozumím, ale mně to nevadilo, brzy jsem dokázala hezky zaostřit a tak jsem konečně uviděla tu mlaďoučkou slečnu s milým hláskem, která se o mě chodila starat, dávala mi moc dobré papání a mazlila mě a pokaždé mě ubezpečovala, jak jsem šikovná a statečná kočička. Důvěřovala jsem jí a tak, když mi zase píchli injekci, přijala jsem ji bez jediného záblesku nedůvěry. Po probuzení mě trošku bolelo bříško, ale během dvou tří dnů mi bylo zase fajn. Moje panička říká, že mě prý museli vykastrovat. Nevím, co to znamená, ale jsem teď klidnější a vyrovnanější, i když jsem prý pořád zvídavá mrška.
Tak jsem se vám dala celkem do kupy a začalo se mluvit o tom, že bych teď potřebovala prostor k rehabilitaci a že si mě doktor ani ta mladá dívka vzít domů na stálo nemůžou. Jedním uchem tam, druhým ven. Kdyby na mě mluvili marťansky, vyšlo by to stejně. Jenže jsem TO cítila ve vzduchu. Něco se bude dít. Jenže já jim věřila, tak jsem se nebála. Pomohli mi, proč by mi teď měli chtít ublížit? Jenže mě začalo pobolívat zase tam vzadu a tak jsem jednoho dne dostala injekci třetí. Když jsem se probrala a chtěla si umýt strašně svědící ocásek, zjistila jsem, že někam zmizel. Není. Byla jsem zmatená. Ocásek mi sebrali, nožky mám sice čtyři, ale používám jen tři, protože ta čtvrtá se mi najednou nějak nehodí do počtu a nechce mě moc poslouchat… Co bude ještě?
Na rekonvalescenci – nebo jak tomu říkali – si mě ta mladá slečna vzala domů. Trochu jsem se bála, protože tam byly ještě další kočky a já nevěděla, jak moc jsou pro mě nebezpečné. Po pár dnech jsem zjistila, že to půjde. Tak jsem se seznámila s divným zvířetem, které mluvilo opačně než já!!!! Když mělo radost, tak vrtělo ocasem, když mělo vztek tak divně mňoukalo. Po nějaké době jsem mu ale začala rozumět. Moje panička říká, že to byl pejsek. Taky jsem měla velkou radost, že jsem se domluvila s mojí čtvrtou nožičkou, že mě bude aspoň trošku poslouchat, takže chodím po čtyřech – i když trošku nemotorně, ale stejně jsem hrdá na své diplomatické schopnosti. Evidentně se dokážu asi domluvit s každým. Dokonce si dokážu vyskočit na židli a odtud i na parapet. Mladá slečna měla pravdu, když mi říkala, že jsem šikovná a statečná a moje úcta k ní ještě zesílila. Když jsem se začala cítit opravdu dobře, tak mě ale najednou naložila do přepravky a nechala sebe i mě sežrat tou smradlavou příšerou podobnou té, co mi způsobila tolik bolesti, To hrozné zvíře nás pak někde vyplivlo a já jsem teď tady. Moje panička říká, že už asi napořád. Hned jsem to tu prozkoumala, zjistila jsem, že je tu taky ten pejsek, jen trošičku jiný, a další kočičky, z nichž některé čekají na svojí šanci na nový domov. Konstatovala jsem, že se mi tu líbí, mají tu něco, čemu panička říká balkon – tam jsem moc ráda a sleduju zpoza sítě cvrkot dole na chodnících. Všecko je tu zatím nové, ale panička nemá strach, že bych si nezvykla.
Nevím, co vám ještě napsat, do budoucnosti nevidím, dokonce ani moje panička ne. Jen jsem vám chtěla říct, že se nevzdám a budu dál šikovná a statečná kočička. Panička by vám ještě také chtěla něco říct, tak jí to přenechám, abychom to vzali hezky jedním vrzem. A vy si dávejte velký pozor, abyste se nepotkali s tím velkým tvrdým zvířetem, věřte mně – zkušené – že není o co stát! Vaše Tonička

Myslím, že povídání Tonči je naprosto vyčerpávající – jistě budete souhlasit, že po všech stránkách, a tak bych jen velmi ráda dodala naše velké poděkování lidem, kteří našli Toničku na silnici a kterým nebyl lhostejný osud jedné neznámé, obyčejné černobílé kočičky. Že jim stála za námahu odnést ji na veterinu. Tím se dostávám k druhému poděkování, a to veterinární ordinaci v Horoměřicích, kde Toničku z jednoho sponzorského daru složitě operovali a zachránili jí tím život. A můj osobní velký dík patří Kristýně z horoměřické ordinace, která se Tonči dočasně ujala, aby zajistila další děj v jejím životě. VÁM VŠEM VELKÉ DÍKY! Poslední dík patří všem lidičkám, kteří se zamyslí nad Toničky osudem a budou dávat pozor. Pozor za volantem, pozor před volantem, pozor na to, co se děje kolem nich. Nejdůležitejší je prevence a bohužel také nejvzácnější…

Tonička je momentálně ve virtuální adopci pražského depozita v rámci OS Kočičí Naděje.

Markéta M. - depozitum Kočičí naděje o.s. - Praha 8

www.kocicinadeje.cz

Sdílet tento článek na Facebooku
(na svém profilu nebo ve skupinách, ve kterých jste členem)

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení

Líbilo se: 5x • Nelíbilo se: 0x • Zveřejněno: 02.07.2011 • Upraveno: 02.07.2011 • Přečteno: 45x

Schválili: Jarka 25.01.14 • Rex 25.01.14

Související články

Další články z rubriky Zábava

11.10.2012		Jak se stal zázrak	25x
07.09.2013		Můj den na chaloupce	23x
12.09.2011		Smutné kočičky Nítěnka a Myšinka hledají nový domov	35x
05.10.2009		Jak Nesy ulovila ptáčka	234x
19.05.2013		Halo, tady Ferdík	0x
23.04.2013		Kde se tu vzala Nemesis?	14x
23.06.2013		Jak se Sheila ztratila	20x
26.05.2013		Jak jsem byl ztracen a zase nalezen	22x
07.05.2013		O kočce, která zpívala	20x
26.11.2011		Berulie a babiččino kanape.	29x

Komentáře návštěvníků

Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

Další články tohoto autora