Přihlaste se a využijte web naplno KOCICI.NET »

Jak se stal zázrak

 

Nápověda
Články » Jak se stal zázrak 

Byl jsem ještě kotě, když jsem se ocitl v měcholupském útulku, kam nás umístili, protože moje tehdejší panička se už o tolik koťat nedokázala starat. Znal jsem jen plnou misku, teploučko, milující náruč a útulný byteček s velkými okny, za nimiž jsem pozoroval ptáčky. Tedy, né, že by se o nás potom v tom útulku nestarali dobře, to zase jó, dováděl jsem s ostatními, šplhal po větvi, vždycky bylo dostatek jídla a měli jsme čisto, ale ... .

Jedno listopadové ráno bylo jiné. Cítil jsem to a tak jsem zlobil o to více. Skákal po ostatních, kousal je, najedl jsem se do foroty, protože jsem měl tušení ... a pro tušení se musí udělat všechno! Přešlo odpoledne a do místnosti s námi, všemi kočičími čekateli, vstoupil podivný pár. Dvounožec velikosti vééélikého kočičího stromu a dvounožkyně dosahující mu tak sotva nad pas. Usmívali se, byli lehce rozechvělí a viditelně jim bylo mezi námi, všemi mňouky, dobře. Přitiskl jsem čumáček na dveře, oči doširoka otevřené a poslouchal. "Rádi bychom si vzali kočičku": řekla ona trpaslice a pokračovala: "našli jsme si ji na internetu, údajně je dvouletá, kastrovaná a má číslo 2182."

Kočků? Proč nechtějí kocourka? Zesmutněl jsem a zalezl do pelíšku. Vtom se otevřela dvířka a statná ošetřovatelka mezi námi začala hledat. Marně, Míca asi někam zalezla. Vystrčil jsem hlavu. Pání v plášti mne vytáhla:

"Nemůžu ji najít, podržte mi zatím tohohle." A mrskla mne do rukou trpaslice. Ta se začervenala, přitiskla mne k sobě, jako kdyby se bála, že se rozbiji a zadívala se mi do očí. A já jí. Vezmi si mě, prosím. Cvrnknul jsem ji čumáčkem do nosu. Usmívala se tak blaženě, přitáhla mne ještě blíž a doslova mne objímala.

"Nehledejte ji. Já chci tuhle. Už ji nemohu vrátit." Řekla a vypadalo to, že mne už nikdy nepustí. Přitulil jsem se a slastně mňoukl, jako že jó, že chci s nimi odejít. A tak mamí a tatí do nového domova přivezli osmiměsíčního kocourka (mě) a nikoli dvouletou kočku.

Čas plynul. V novém domově se mi moc líbilo. Nadstandardní dávka mazlení, spousta skrýší, pelíšků, hraček, dobroty v mističce každý den. Zima přešla v jaro a já sedával na okně a pozoroval holuby na protější střeše domu. Okna pečlivě zasíťovaná mne nutila drápat a drápat, ven jsem chtěl, nikdy jsem tam totiž ještě nebyl. Byl květen, zvenku všechno vonělo, pachy šimraly v nose, poslouchal jsem ptačí řev ráno co ráno. A bylo posledního května. Tatí odešel do práce a mamí do sprchy. Začal jsem pracovat. A dostal se oknem na truhlík a pak ........ pád, padal jsem a padal, jedno patro, druhé, třetí ... letěl jsem střemhlav dolů. Vyděšený jsem dopadl a schoval se pod auto. Vtom slyším mamí, jak řve, zoufale mne volá, ale já k ní nemohl. Na celý Smíchov křičela, naříkala, volala mne. Vyběhla ven, ale já k ní nemohl, bál jsem se vylézt ze skrýše.

Bloudil jsem mezi auty, přešel tramvajové koleje, utíkal před hlukem a měl hlad. Na mytí nebyl čas, špína se mi dostávala do bílého kožíšku a lepila mi srst. Šel jsem daleko, hledal mamí a tatí, teplo, náruč, jídlo. Na ulici a ve skrýších jsem přežil pět dní, než mne ulovili do oka nějací pánové v podivném oblečku. A hle - byl jsem tam, odkud jsem přišel. Útulek!

Mé štěstí trvalo tak krátce, cítil jsem se zle, byl jsem v šoku a opouštěly mne síly. Naočkovali mne, tfuj tabletu mi dali, bílopláštník mne celého prohlédl a šoupli mne do klece, kde mne vyfotili. To teda byla fotka! Byl jsem otřesně špinavý a i trošku zmučený. Mamí, volal jsem.

Mamí mi posléze vyprávěla, jak se trápila, jak mne s tatí chodili hledat noc co noc ven a kladli do ulice mističky s jídlem, mňoukali u sushi baru, vylepovali plakáty, ptali se pejskařů. Můj příběh znal po Smíchově kdekdo. Když jsem mamí potom znovu uviděl, vypadala otřesně. Ztrhaně, vyhuble, šedá pleť, uplakané oči. Ach.

Po šesti dnech v útulku jsem ztratil všechnu naději. Pro mamí a tatí mě bolelo srdíčko. Bylo 11. června večer a slyšel jsem zvonit telefon. Ošetřovatelka do telefonu mluvila nezvykle rychle:

"Ano, dali jsme jeho fotku na net. Ano, byl nalezen v Nádražní ulici. Ano, vše odpovídá.... ehm, jasně, sice kočičky vydáváme jen do pěti hodin odpoledne, ale přijeďte, stejně byste nám to tu zbourala." Položila sluchátko a usmála se. Dokonce jsem měl pocit, že na mne mrkla. A najednou mne vytáhla a přenesla do přepravky. Začala papírovat a já dostal strach. Hrozný strach, co když si mě někdo vezme? To už potom nikdy mamí a tatí nenajdu.

A potom vešli. Podruhé jsem zažil ten pocit. Moje milovaná trpaslice mamí a obr tatí. Vytáhli mne z klece a postavili na zem. Moji dvounožci se na mne dívali a já věděl, že mne nepoznali. Nemohli. Z bílomourka se stal černomour. A ta srst! Zježená, mastná, tfuj. Mamí mne vzala do náruče a tentokrát se nesmála, plakala. Zoufale, všechna ta bolest musela ven.

"Co jsi mi to udělal." šeptala mi do kožíšku a hojně mě kropila slzami. "Bobešku, jak jsi nám to mohl udělat. Odpust mi prosím, že jsem Tě neuhlídala." No, to už bylo moc i na mne.

"Jste si jistí, že je to on?" ozval se univerzální hlas.

"To není on, nemůže být." řekl tatí.

" Já nevím." Vzdychla mamí.

Tak, sakra, koukej na mě, jsem to já, jsem!!! Volal jsem.

"Počkejte, vím, jak ho poznat." Zablýsklo se mamí v očích. Vzala mě do náruče a podívala se na čumáček. Vždycky říkala, jaké jsem nemehlo a že si jej pokaždé trošku odřu.

"Je to on, ale vypadá strašně. Co prožil, kde jen byl..." naříkala.

A tak jsem se vezl podruhé domů. Mamí a tatí zasíťovali okna třemi vrstvami, aby už se nemohlo stát, co se stalo. A dokonce mě už na okno nepustili a já na něj ani sám nechodím, vím už, co se může stát.

Když jsme přijeli domů, byl jsem ještě vyděšený, plný obav, vzpomínek na hrůzy velkoměsta, ale když mě (děsně špinavého), vzali do postele a dal jsem tlapku paničce do ruky a ona mne celou noc hladila a tekly jí slzy radosti, začal jsem si uzdravovat i duši. Tenkrát měl slzy v očích i tatí. Nikdy na to nezapomenu.

Dnes jsem už zase čistý jako snížek, mamí mi čistila srst nejprve pudrovým šamponem a v horkých dnech jsem si dal i nějakou tu spršku. Musel jsem slíbit mamí, že už to nikdy neudělám a mamí mi zase musela odpřísáhnout, že mi to ani nedovolí.

Jsem doma, kamarádi. Že se to stalo, a jsou to jen čtyři měsíce, víme všichni. Nikdo na to nezapomene, vidím to někdy mamí na očích, když jí usínám na klíně. Dívá se na mne s láskou a vědoucí něhou a prazvláštním smutkem, tehdy vím, že na ty dny hrůzy vzpomíná s pocitem viny. A to nechci, jsem přeci jejich malý velký zázrak.

Váš Bobeš.

F

F

F

 

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 4x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 11.10.2012 Upraveno: 11.10.2012 Přečteno: 26x

Schválili: Rexik *** 10.11.13 • Rex *** 10.11.13

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Zábava
23.01.2011*****Kulíšek a já...II126x
23.06.2013*****Jak se Sheila ztratila20x
07.09.2013*****Můj den na chaloupce23x
09.09.2011*****Jak si Figaro přivedl domů kamaráda38x
26.11.2011*****Berulie a babiččino kanape.29x
24.03.2014*****Chicco24x
23.04.2013*****Kde se tu vzala Nemesis?14x
02.07.2011*****Co to bylo za ránu ?44x
26.05.2013*****Jak jsem byl ztracen a zase nalezen22x
12.09.2011*****Smutné kočičky Nítěnka a Myšinka hledají nový domov34x

Komentáře návštěvníků
Celkem: 1 záznamů přidat komentář Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

[1] holisek® 13.10.2012
Krásné, mamííí bulí, no ale byl jsi super špína

Další články tohoto autora
Žádné další články

© KOCICI.NET - http://kocici.net/clanky/114-jak-se-stal-zazrak