Přihlaste se a využijte web naplno KOCICI.NET »

Kočka na procházce

 

Nápověda
Články » Kočka na procházce 

Tento článek vznikl jako volný popis mých zkušeností z dlouholetých procházek s mými dvěma kočkami, Julinkou a Mikískem.

Nejprve je nutné mít jasno v tom, co od pobytu venku očekáváme, co chceme a co už ne. Neméně důležité je znát vlastní kočku a povahové rysy těchto šelem obecně. Když bylo jasné, že budeme mít doma kočku, řekl jsem si: "Proč by měli na procházky chodit jen psi?"

V mém případě mám to štěstí, že bydlíme sice na panelákovém sídlišti, avšak do lesa je to velmi blízko. Od počátku jsem zamýšlel, že budeme chodit právě tam.
Julinka se sice narodila na vesnici a prožila tam více než tři měsíce, ale příměstské prostředí je zcela odlišné. Nejprve bylo nutné zajistit, aby nemohla nikam odběhnout bez dozoru. Osvědčil se mi postrojek, zapínaný na plastové přezky. Jakmile jej Julinka dostala, začal jsem ji rozptylovat různými hrami a protože ji postrojek nijak neomezoval v pohybu, zakrátko si na něj zvykla.
První procházka následovala ještě týž den. Do lesa ji vždy odnáším. Nejprve to byl proutěný košík, potom plastová přepravka a nyní batoh, určený přímo pro malá zvířata. Vyhnuli jsme se tak městskému ruchu, zejména pak náhlému impulzu, který by mohl v malé Julince vyvolat nepředvídatelnou reakci. Chtěl jsem, aby v ní od začátku převládla touha v bezpečí objevovat nové, než aby jedním z prvních venkovních postřehů byly nejistota a strach z neznáma. Takový nevhodný zážitek by mohl vše zmařit.
Vybral jsem v lese klidné místo, jež jsem plánoval pravidelně navštěvovat. Stala se jím mýtinka o rozměrech tak padesát na padesát. Není hned na kraji lesa, protože do budoucna měla Julinka mít více volnosti. Nejprve se ale pohybovala pouze tam a stále na vodítku. Místo toho originálního od postrojku, které je těžké, se osvědčil 3-4m dlouhý, tenký pásek. Na postrojku je napsáno jméno a adresa. Jé veledůležité zajistit, aby byly přezky postrojku pevně zacvaknuté a nemohly se rozpojit. Za celou dobu se mi to snad nestalo, pouze párkrát se postroj uvolnil a Julča se z něj napůl vyvlekla. Neméně důležitá je rolnička, zavěšená pod krkem. Dnes, kdy Julinka chodí bez vodítka, je to pro mne nejdůležitější věc. Podle jemného cinkotu poznám, kde je.

V lese jsme zůstávali vždy minimálně hodinu. Místo bylo pro kočku dostatečně velké, takže měla neustále co objevovat. První směr kudy jí bylo dovoleno jít, bylo zpátky k domovu. Tam jsem ji opět odnášel, ovšem chtěla-li jít sama, okamžitě jsem jí to umožnil. Stále na vodítku.

Velmi výhodné bylo, že jsme mohli hlídat Julču ve dvojici. Postupně chodila po mýtince sama a lehké vodítko tahala za sebou. Mohlo tomu tak být, protože stromy byly dost daleko a když nechytíte kočku mizející v křoví, máte šanci lapit alespoň vodítko. Měla čím dále tím větší a větší volnost a zakrátko byla na paloučku jako doma. Ochranu před nebezpečím jsem představoval já. Přes nevysokou trávu měla dobrý výhled, stačilo občas se přikrčit a případný kolemjdoucí si ničeho ani nevšiml. Venku si to tak zamilovala, že každý den bušila packami do dveří a jakmile jsem přišel, už čekala na to, kdy vyrazíme. Toho jsem využil k nácviku trasy směrem na mýtinku. Po čtyřech měsících již chodila na vodítku zcela sebejistě a umožňoval jsem jí nalézat vlastní trasy. Stejně jako člověk, dávala přednost různým pěšinkám. Chtěla-li někam jinam, buď jsem čekal, až „nabere“ směr nebo jsem ji kousek odnesl. Hlavním cílem byla stále mýtinka, ať se dělo cokoliv. Každou Julinčinu trasu jsem korigoval tak, abychom tam skončili. Téměř nikdy jsme se nevraceli, pouze stálo-li nám v cestě nějaké nebezpečí. Za to jsme považovali každého, kdo se v lese neumí chovat. V takovém případě jsme místo obešli.

S tím jak rostla Julinčina vůle samostatně se na určené místo dostat, dovolil jsem ji chodit po mýtince bez vodítka. Když jsme s ní nebyl sám, odcházel jsem napřed a Julča přicházela, později i odcházela za mnou. Na procházky chodila někdy i dvakrát denně. Jak postupně poznávala les, byly naše procházky sladěnější a zábavnější. Odkoukal jsem z doma její kočičí volání a i když zrovna mistrně nepískám, pokusil jsem se jej napodobit. Julča kupodivu začala celkem spolehlivě reagovat. Rychle se učila a já ji postupně odnášel i na jiná místa a odtud se šlo na oblíbené místo. Náš les není nijak velký, ale pro kočku, s charakterem jejího pohybu plného zastavení, číhání či náhlých sprintů, plně postačuje. Tam, kudy jsme prošli, šla napodruhé již častokrát sama. Přijala i to, když jsem ji začal do lesa vozit na kole. Častěji a častěji jsem mohl odepnout vodítko, protože věděla, kam má jít a necítila potřebu někam se hnát. Poznala, že místa a trasy kudy chodíme jsou bezpečná, sama, vysledovala, kde chodí neznámí lidé, psi či auta.

Spíše než při cestě tam musel jsem vodítko používat při návratu, neboť jsem měl obavy, že když nás někdo překvapí, Julča odběhne a bude se chtít domů vrátit sama. Protože by ale musela kus přes rušné silnice, mezi netolerantními lidmi a necvičenými psy, bylo by to nebezpečné. Jenže ona se zařídila sama. Zřejmě ví, co vše by musela překonat a ví také to, že ztratí-li mne z dohledu, nikam neodejdu a budu stále někde poblíž. A tak se ukryje nedaleko, vrátí se na místo oklikou nebo doběhne až na mýtinku. Postupně jsme prochodili celý les a není snad místečko, které by neznala a nevěděla odkud kam. Když se s někým neznámým míjíme, zpočátku šla Julča na rameno nebo na vodítko, nyní si odskočí bokem sama nebo se jen přikrčí, podle toho, jak jí to připadá nebezpečné. V případě evidentního nebezpečí jde samozřejmě nezbytný čas na vodítko nebo do batohu.

Riskantní byly procházky kolem jednoho roku, kdy pohlavně dospěla a blížilo se mrouskání. Vnímala pachy kocourů, kteří se občas do lesa samozřejmě zatoulali z nedalekých vesnic. Jedenkrát se pokusila vydat se z lesa za jedním takovým sama a vyškubla se mi i s vodítkem! To se naštěstí zamotalo do ostružiní a po hodině jsme Julču našli. Po kastraci se již takový problém nevyskytl. Naopak, začali jsme chodit i na jiná místa, než jen do našeho lesa. Všude Julču donesu v speciálním batohu a v novém prostředí se pohybuje nejprve na vodítku. Podzimní a zimní výlety plynule přešly v téměř noční (tato výsada později připadla kocourovi Mikimu).

Naše procházky se odehrávají podle již zaběhnutého schématu. Podle charakteru prostředí a aktuální situace chodím jako první já, někdy jako poslední a nebo je vepředu Julča. Rozestup obvykle bývá jeden až tři metry, často více a někdy až téměř sto metrů. Spolehlivě mne ale rozezná jen asi do dvaceti metrů, alespoň to dává najevo. Na známou osobu přicházející z větší vzdálenosti reaguje opatrně a těžko napsat, co vlastně vidí. Vnímá barvy, ovšem velmi pravděpodobně v jiném významu. Je nutné stále dávat pozor, sledovat okolí i Julinčino chování. To je důležité, protože často objeví spoustu věcí první. Pokud se nejedná o extra překvapení, nikdy nezahájí okamžitý a neorganizovaný úprk. Vodítko mám vždy u sebe. Zpočátku jsem jej při podezření okamžitě připínal. Lepší je ale využít té chvilky, kdy Julinka přímo ukazuje směr, včas rozpoznat charakter nebezpečí a až poté zareagovat. Omezili jsme tak „plané poplachy“, kdy Julča reagovala neadekvátně na něco, co nebezpečím nebylo a naopak se může jinému, skutečnému nebezpečí vystavit. Vodítko má asociováno s omezením pohybu a ten zase s nebezpečím. Než tohle zjednodušení, připadlo mně lepší využít faktu, že jako každá kočka má svou vlastní hlavu a tak se v podstatě snažím jen korigovat její rozhodnutí tak, abych dosáhl kýženého výsledku. V lese se můžu pohybovat kamkoliv, nejsou zde žádné příkazy kudy a jak, ani to není neprostupná džungle. Takže prostě buď jdu dál, změním směr nebo počkám. Toto vzájemné přizpůsobení nám všem zvedlo sebevědomí i důvěru mezi sebou navzájem. Naše výlety do přírody se tak změnily v procházky v tom pravém slova smyslu. Není to žádný vymezený přesun z jednoho bodu do druhého. Není to ani jako procházka se psem, který Vás oddaně následuje třeba na kraj světa. Prostě si vykračujeme beze spěchu lesem, občas tu a tam zastavíme, sedneme na pařez a koukáme pečlivě kolem sebe.

Jistě bychom zvládli i delší procházky, Julča v pohodě ujde dva kilometry v kuse a přeskočí za mnou rozvodněný potok, i když by mohla utéci pryč. Ale na dlouhé výpravy zde nemáme podmínky, navíc mám doma ještě kocoura Mikiho. Ten chodí na procházky také, ovšem nese si v sobě zřejmě z období vtiskávání špatnou zkušenost, nejspíše s dětmi. Navíc se mi zdá, že ve svém nitru neustále bojuje s věrností ke mně a vrozenou kocouří touhou po samostatnosti a dominanci. Pro něj je náš les asi opravdu malý. S větším prostorem a klidem a zejména s ubývajícím světlem ale jeho sebevědomí roste. Nejen že je fyzicky větší než Julinka, ale u něj je asi větší všechno. :-) Sleduje a reaguje na mnohem vzdálenější podněty, stejně jako ona si velmi dobře pamatuje místa i situace, které mu nějakým způsobem připadaly nebezpečné. Vzniklá nedůvěra v něm ovšem přetrvává delší dobu. Pokud odbočí do nějakého úkrytu, setrvá v něm také mnohem déle. Navíc si vybírá vysoké stromy a jiná hůře dostupná místa. Proto se od něj velmi zřídka vzdaluji mimo dohled. Reaguje spíše na zavolání jménem. Neprohání veverky, srny ani bažanty. Naučil se rovněž chodit bez vodítka a dost mě pomohlo období kdy začal značkovat. Naši trasu chápal jako své teritorium a dodržoval ji tak přesně, že jsme mohli chodit (spíše běhat) na procházku i v noci. To co Julince přes den trvá obvykle dvě hodiny, Miki zvládl za něco málo přes třicet minut. Temnota je jeho silná stránka, zatímco u mne je to z pochopitelných důvodů naopak. S myšma se nepáře, v páru minutách bez nějakého hraní zlikvidoval hned tři. Vidím, že by rád v noci řádil a nasazoval svůj krk jako správný kocouří samec (i když je kastrován), to mu však tady u nás nemohu dovolit. V lese vzdálenějším je komplikovanější terén a nebezpečí ze strany jiných šelem a myslivců.

Julinka i Miki chodí na procházky celoročně, dá se říci za každého počasí. V horkých dnech mají k dispozici vodu v lahvi, která zahřátá slouží v zimě naopak jako termofor. Nikdy se nezranili a kromě zabití několikaset hlodavců a jediné sýkory nikdy nikomu neublížili. V jejich žaludku skončilo pouze něco lučních kobylek a trávy o ploše malé zahrady. Pobyt venku je pro ně vítaným zpestřením dne a já mám doma poklidné kočičáky, kteří (když jsou unaveni ;-)) neprovádí žádné lumpárny. I díky nim jsem v lesích viděl a všiml si spousty věcí, které přede mnou zůstávaly skryty. Doufám, že nás čeká ještě mnoho zajímavých procházek.

 

 

F

F

 

Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 8x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 22.02.2011 Upraveno: 22.02.2011 Přečteno: 273x

Schválili: Jarka *** 25.01.14 • Rex *** 25.01.14

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Zajímavosti o kočkách
24.01.2011*****Na seznámenou126x
21.10.2011*****Duhový most89x
25.04.2010*****SOS pro Ostružinky, kočky čarodějnické175x
27.01.2011*****seznámení s Chlumíkem221x
25.04.2010*****Zpráva o činnosti Kočičí naděje o.s. za 1. čtvrtletí roku 2010136x
30.01.2010*****Jaké jsou náklady na depozitování?264x
04.08.2009*****Mikeš - kolik mu již zbývá životů ?604x
02.03.2011*****Pomoci kočičkám67x
25.10.2010*****Hostivařské kotěcí nadělení aneb chcete nás?117x
02.03.2010*****Bártík a kočky z PP214x

Komentáře návštěvníků
Celkem: 7 záznamů přidat komentář Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

[7] Zdenka® 15.05.2011
Zdravím a zároveň musím poděkovat za tak pěkný článek. Náš kocour Hubert na procházky odmítá chodit, a je mi to moc líto. Někdy ho vezmu před barák s našim psíkem Ronečkem, to aspoň trochu jde.Nutné je ovšem vodítko, bez něj by nevyšel ven. Je na něj zvyklí, každý den ho má na balkoně.Další problém je, okolí psů, je velmi důvěřiví od Ronečka, a psů se nebojí.

[6] Bobeška® 26.02.2011
Dobrý večer. Děkuji za krásný článek, který mi spadl jakoby z nebe. Jaro se blíží a já plánuji návštěvy zahrádky kterou mám zhruba 800m od domova - panelákové okrajové čtvrti Děčína. Článek mi bude sloužit jako "manuál" pro náš procházkový výcvik. Díky Vám, Božena-Bobeška.

[5] ® 25.02.2011
Zdravím Dušane! Něco tak zajímavého a poučného jsem nikdy nečetla, už proto, (promiňte) jsem žila v představě, že kočky jsou doménou spíše nás - žen. Jenže pohled muže je racionálnější a zajímavější o to, že např. já vidím mnohé přes emoce. Váš článek jsem četla jedním dechem a smekám před tím, co jste zde napsal a jak jste své krásné kočičí partnery i vychoval, aniž by jste je nějak omezoval. Mám nad čím přemýšlet a vím, jak na to, abych snad i já jednou měla takové krásné zážitky jako Vy. Ano, bez práce nejsou koláče. Nicméně v zájmu kočičího života, a navíc života plnohodnotného v prostředí města je toto nanejvýše nuté! Přeji Vám zcela upřímně mnoho krásných zážitků a děkuji, že se s nimi i podělíte s námi tady na kočičím netu!

[4] Dvounožec® 23.02.2011
Díky, mňouká hlavně Julča, také když ji zmizím (spíš ale ona mně :)). Někdy vedeme docela dlouhý "rozhovor" :-)) Ona dokonce do lesa volá a čeká kdo se jí ozve :-)

[3] siamka® 23.02.2011
dobrý článek.můj kocour chodí ven jen se mnou a drží se u mě,jakmile mě ztratí z dohledu tak hned mňouká,já ho zavolám a on hned přiběhně.On je na mě hodně fixovaný,což je u vycházek výhoda,chodí i na vodítku.

[2] holisek® 23.02.2011
Dobrý den Dušane, opět jste nezklamal a já se hodně poučila. Zkusím s kočičáky chodit na zahrádku k babičce, kde snad nebudou jiné nemocné kočky, aby jsme nedopadli jako loni.

[1] PavelKuTo® 23.02.2011
Super!!!

Další články tohoto autora
Žádné další články

© KOCICI.NET - http://kocici.net/clanky/76-kocka-na-prochazce