Přihlaste se a využijte web naplno KOCICI.NET »

Historie našich čičin

 
Nápověda

Články » Historie našich čičin 

Historie našich čičin

Publikováno: 05.07.2010 • Autor: © Paulinesa • Rubrika: Zajímavosti o kočkách

Vždycky jsem toužila mít svou vlastní kočku. Prarodiče měli jednu starou, ale ta byla napůl divoká a mě a mých sester se strašně bála. Tahle kočka ve mně vyvolala jen pochyby. Obávala jsem se, že všechny kočky budou jako ona - bázlivé a plaché.

Čočka

Moje první kočka se k nám dostala přes kamarádku. Ta nám říkala, že její nevlastní otec má nějakou sestru, ta má kamarádku a buď to bylo nějak dál nebo ta kamarádka měla kočku s koťaty. A jedno z nich byla naše první kočička. Když nám ji přinesli, nevěděla jsem ani, jak se kočka chytá. Byla strašně přítulná. Vyhradili jsme ji místnost, aby si u nás zvykla. Večer jsem tam byla s ní, ale později, když už jsem chtěla jít spát, odešla jsem od ní. místnost neměla dveře a místo nich jsme tam položili přepravky. Po mém odchodu začala číča hrozně vyvádět, přelezla přepravky, vyšplhala se po schodech a rovnou ke mně. Vzala jsem ji a odnesla zpátky. Opakoval se ten stejný scénář. Když už jsem vážně nevěděla, co dělat, přinesla jsem si k ní molitan a první dvě noci jsem strávila s ní. V následujících dnech jsme ji pojmenovali Čočka, protože jsem se někde dočetla, že kočky reagují lépe na sykavky. S Čočinkou jsme strávili spoustu nádherných chvilek, až jednoho dne - zmizela. Zrovna když už dobře zvládala "Sedni!". V noci se mi o ní zdálo a nemohla jsem se smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím.

Whiskas

Po ztrátě naší milované Čočinky jsem opět horlivě toužila po další kočce. Bylo mi jedno, jestli to bude kocour nebo kočka, já jsem prostě chtěla další kočku!!!! Často jsem se sestrou chodila k jedné kamarádce. Kolem jejího domu se ochomýtala nádherná, velká kočka. Nahoře byla zrzavá a dole bílá. Prostě nádhera!!! Chtěly jsme si ji pohladit, ale byla plachá a vždycky nám utekla. Jednou, když jsme zrovna odcházely od té kamarádky, na naši krásnou kočku štěkal nějaký čokl a ona byla chudák úplně ztuhlá. Byla natolik ztuhlá, že se dala pohladit i chytit do náruče. Vzaly jsme ji a zjistily, že to není kočka, nýbrž kocour. Lákaly jsme ho, chvílemi jsme ho nosily, až jsme ho po půlhodinové dřině dostaly k nám na zahradu. Tam jsme mu daly kus šunky, pustily ho domů a mamka nám řekla, ať ho dáme ven. Vypustily jsme ho a ani jsme nedoufaly v to, co se stalo. Ráno byl pořád před naším domem a čekal na jídlo. Kamarádka ho pojmenovala Whiskas. Byla to sranda, protože jsme mohly říkat: Whiskas žere Whiskas. Nastaly problémy. Jedna blbka si začala Whiskyho přivlastňovat a říkala mu Kašpar. Tak odporné jméno! Jak mohl někdo říkat takovému nádhernému kocourovi Kašpar?! Šly jsme ze školy a ona ho se svým bráchou vzala (úplně hnusně, vsadím se, že ho to chudáka bolelo). Ale štěstí bylo na naší straně. Na rohu mé ulice bydlí takový hodný starý chlap s cvičeným psem. Právě byli venku, když kolem nich prošla Čančakráva, jak jsme pojmenovaly tu zlodějku koček. Pes začal na Whiskyho štěkat, ten se lekl a utekl přes plot do cizí zahrady. Čančakráva si toho nevšímala a šla dál, zatímco já jsem tomu chlapovi vysvětlila, co ta blbka udělala. Po příchodu domů jsem nevěřila svým očím! Whiskásek byl u nás na zahradě!! To byl důkaz proti Čančakrávě! Kdyby byl její, nechodil by snad k nám na zahradu ne?

Nezbeda a Lízinka

I když jsme teď kočku měli, jedna sestřina kamarádka má známé, co mají kočku, která má pořád koťata a musí je topit. Nabídla nám je. My měly zkušenosti se ztrácením koček, a tak jsme vzaly radši dvě. Chtěly jsme dvě kočky, a nakonec to asi stejně byli dva kocouři, i když se Lízinka jmenovala Lízinka. Donesli nám je strašně malé. Nebo tak aspoň proti Whiskasovi vypadali. Daly jsme jim ohřáté mléko a rozhodli jsme, že se Lízinka bude jmenovat Lízinka, protože pořád leze, líže a leží. Nezbeda přišel ke svému jménu úplně náhodně, ani pořádně nevím, jak jsem na to přišla. Už vím! Chtěla jsem nějaké obojživelné jméno, protože jsem chtěla mít kočku a nedokázala jsem uvěřit, že je to kocourek. S Whiskasem se moc dobře nepřijali; prskali na sebe a občas se trochu poprali. Lízinka se začala chovat jako kocour. Jak se má jmenovat, jestli je to kocour?! Líz? Lízin? Nebo snad Lízinek? Toto drama vyřešila Lízinka pohotově - ztratila se. Takže momentálně jsme měli dva kocoury; Whiskase a Nezbedínka. Můj manžel Nezbídek, od sestry Whiskas.

Pacinka

Kamarádka tvrdila, že se jí domů dobývá nějaký kocour. Prý škrábe na dveře a mňouká. Jestli prý by se nám nehodil. Já kocoura? Vždyť jsme měli momentálně dva?! Ale ona ho přesto přivedla, a k mé úlevě to nebyl kocour, ale kočka. Kamarádka mu říkala Pacík a tak bylo okamžitě rozhodnoto o Pacince. Ale byl tu problém. Den na to jsme jeli s celou rodinou na chatový tábor, takže byla dost malá šance, že u nás Pacinka zůstane. Překvapila nás a po návratu z tábora nás všichni tři horlivě vítali. Ze začátku jsem se trochu bála, aby nebyla nemocná, měla totiž dost řídkou srst a byla očividně vyhladovělá. Kocouři ji mezi sebe dobře přijali, hlavně Nezbeda, u toho to byla láska na první pohled.

Ztráta Whiskyho

Pozdě večer jsem se vrátila domů z kroužku. Taťka mi řekl, že Whiskase kousl pes od sousedů. Lekla jsem se, ale on to říkal se zjevným klidem, tak jsem si byla jistá, že to přežije, přežil už i otrávení. Ve tmě jsem se na něj šla podívat. Ztěžka oddychoval, nekrvácel, měl nejspíš nějaké vnitřní zranění. V toto chvíli jsem se o něj začala bát. Měla jsem pro to důvod, bylo to naposledy, co jsem ho viděla živého... Taťka mi to s tím stejným klidným hlasem oznámil, když jsem už skoro spala. Najednou jsem měla mokro v očích... Moje sestra se rozbrečela naplno, vždyť ho měla ještě radši než já. Ale já už v tomto tématu nemohu pokračovat, protože se mi hrnou slzy do očí.

Koťátka

Pacinka začala náhle tloustnout. První jsem si toho všimla já. Bylo mi jasné, kdo je táta - Nezbeda, vždyť jsem ty dva viděla často na sobě. Bylo to úžasné, sledovat ten koloběh života úplně od začátku! Ke konci si Pacinka lehala na bok a to tam byly pohyby zřetelné i bez hmatu. Když šlo do tuhého, taťka vytvořil pelíšek. No, pelíšek, spíš přepravku naplněnou slámou a senem. střechu a utěrku jsem přidala já. Jednou večer (19. 4. 2010) nám bylo jasné, že se Pacinka chystá ty koťata někam dát. Šmejdila po koutech, mňaukala a mamka nám přikázala zavřít všechny dveře, aby ta koťata v noci někomu neporodila do postele. Ráno (20. 4. 2010) jsem se česala jako vždycky, a najednou po schodech nahoru vyběhla moje nejstarší sestra (mám tři) a křičela: "koťátka!" Já všeho nechala a šla se podívat k Pacčinému pelechu. Šla jsem potichu a ani jsem si nerozsvítila. Pacinka blaženě předla a u ní leželo cosi mrňavého. Neodvážila jsem se tam sáhnout, natož nějaké vzít. V šeru jsem tam viděla jen budoucí Sněženku. Byla tak bílá, že se prostě nedala přehlédnout. Ostatní byli mouratí a tak u své stejně mourovaté mámy nebyli vidět. Bylo úterý. To mám kroužek! Proč zrovna dneska, když se narodily ty živé drobečky?! Prarodiče tvrdili, že jsou asi tři, ale já s mamkou jsme se přesvědčily, že jsou čtyři.

Sněženka, Micinka, Filip a ehmm.....Okáček

Dneska už jsou koťátka v novách rodinách a u nás zůstala jen ta bílá ďáblice Sněženka. Je celá bílá až na ocásek a dva puntíky na hlavě u začátku uší. Tato místečka má mourovatá. Vypadá to, jako by někomu ten ocas ukradla. Micka s Filipem jsou u prarodičů, těm už ta plachá kočka zemřela stářím. Byla totiž asi jen o dva roky mladší než moje nejstarší sestra a té je teď 17. Mají se tam dobře, ale Micinka má nejspíš červy. Je malá oproti Sněžence a Filipovi a má mírně nafouklé bříško. Okáček se Okáček jmenoval u nás. Teď je neznámo kde, má ho totiž nějaká kamarádka od spolužačky mojí nejstarší sestry. Takže nevím.

Ale nic nevydrží věčně. Je jen otázkou času. kdy se některá z mých (nebo Vašich) současných koček vypaří jako pára nad hrncem. Proto s Vaší kočkou prožívejte co nejvíce času, nikdo totiž neví, jak dlouho tu ještě bude.

 


Za správnost informací zodpovídá autor článku, dotazy směřujte na autora. Hodnocení článku hvězdičkami provádí redakce. K článku se vyjádřete pomocí palců (líbilo se / nelíbilo se).

Hodnocení
*****

Líbilo se: 0x Nelíbilo se: 0x Zveřejněno: 05.07.2010 Upraveno: 05.07.2010 Přečteno: 112x

Schválili: Jarka * 25.01.14 • Rex * 25.01.14

Související články
Žádné související články
Další články z rubriky Zajímavosti o kočkách
22.02.2011*****Kočka na procházce273x
21.10.2011*****Duhový most91x
04.08.2009*****Mikeš - kolik mu již zbývá životů ?605x
23.06.2022*****Stromové škrabadlo pro kočky – jak ho vyrobit snadno, levně a svépomocí?1x
24.01.2011*****Na seznámenou126x
20.08.2009*****Bylina nejen pro kočku608x
27.05.2012*****Co zmírňuje bolest z osamění a neporozumění.(viz náš malý kvíz)46x
30.01.2010*****Jaké jsou náklady na depozitování?264x
25.10.2010*****Hostivařské kotěcí nadělení aneb chcete nás?117x
17.02.2011*****Něco málo o kočkách245x

Komentáře návštěvníků

x Funkce je dostupná pouze pro přihlášené uživatele

Další články tohoto autora
Žádné další články

© KOCICI.NET - https://kocici.net/clanky/54-historie-nasich-cicin