Prezentace - Kačenka

O mně: Kdo si pamatuje, že 7. února 2009 děsně mrzlo? Já ano, řeknu vám to přesně, bylo -20. Byla už skoro noc a já brečela na náměstí - nemocná, opuštěná. Nikdy bych svět pláčem neobtěžovala, kdyby mi nebylo tak zle a nebála jsem se, že umrznu. A Pán Bůh to asi věděl, proto mi poslal paničku.

Vracela se z oslavy svých narozenin a trochu se motala. Koukla mi mezi nohy, zaradovala se, že jsem holka (bála se, že kluka by Oskar nepřijal, měl tenkrát telecí období), oznámila mi, že takové holčičí kotě (snad mi tu velikostní lest odpustí) právě potřebuje, vzala mě pod bundu a domů, do tepla.

Zprvu jsem byla nedůvěřivá. Stranila jsem se, jen jsem seděla někde v koutě a byla hodná. Hlava mi únavou padala, ale já pořád seděla. Tlapičky srovnané, ocásek způsobně omotaný kolem zadku. Říkala jsem si, že když budu dostatečně hodná, nechají mě tu třeba na návštěvě o trochu dýl. V noci jsem plakala ze spaní, když se ráno rozsvítilo, tak jsem se rychle běžela schovat. Neměla jsem na lidi hezké vzpomínky. Však mi v těle našli dva broky.

Ale pak přišel den, kdy jsem se dusila. A mě poprvé napadlo, že by přeci panička neplakala, kdybych tu byla jen na návštěvě. Teď už vím, že mě to mělo trknout dřív. Třeba, když jí doktor řekl, že nejsem žádné kotě, ale stará zakrslá kočka. Každopádně od toho dusícího dne jsme byly jedna duše a tělo. Krásně jsme si i s Oskárkem žili dva roky. Než paničce doktor oznámil, že umřu.

S mým zdravím to bylo všelijaké, někdy líp, jindy hůř. Ale tentokrát bylo nejhůř. Nejedla jsem, apaticky ležela, občas se počůrala a smrděla jsem jako syrečky. Doktor nevěděl, co už se mnou, tak mi nabral krev. No a pak právě paničce řekl, že umíram. Chronické selhání ledvin, hodnoty neslučitelné se životem.

Snad proto, že jsem byla její nejkrásnější dárek, jak mi vždycky říkala. Nebo proto, že jsem se ohnala po ptáčkovi, když jsme na to vyšetření jely, vzala mě panička na jednu šikovnou kliniku. Prý mi nevěřila, že chci umřít. A věděla to dobře, vždyť jsme byly jedna duše. Já jsem se zase nechěla vzdát bez boje, když jsem konečně měla pro koho žít. Rvala jsem se lako lvice. Já, kapesní micka.

Společně jsme vybojovaly rok, dva měsíce a osmnáct dní her, mazlení, lásky, života navíc. Snad proto, že Pán Bůh viděl, jak moc se máme rády.

Zítra to bude rok, co jsem opravdu umřela. Paničce pořád chybim, stýská se jí. I když má Oskárka a poslala jsem jí za mě Mařenku. Tak mi důvěřovala, že si pro ni jela na druhý konec republiky. Minimálně deset koťátek jí nabízeli a ona si počkala na to moje a poznala ho.

Když byla sama nemocná, měla s sebou v nemocnici moji nejmilejší hračku. Pořád ji držela v ruce a já tak měla tlapku v její dlani. Když se něčeho bojí, sahá si na krk. Na přívěsek, co jsem jí ho vždycky ožužlávala a tahala. Pak vím, že ji mám jistit. Když slyší ptáčka, jsem s ní. Dávám jí pozor na ty dva, když mě o to prosí. Ale i když neprosí, vždyť jsme jedna duše.-)

Původ: Kateřina z Popelnic

Krmení: Royal Canin Renal Special

Oblíbená hračka: Všechno, co se hýbe. Pozorování a poslouchání ptáčků. Paniččiny malovátka a šperky.

Jak mi doma říkali: Holko moje, miláčku, Kačulátko, Kačenko, lumpíku.

Datum úmrtí: 15. 7. 2011

Poznámka: Panička o mně říká, že jsem byla nejkrásnější bytost, kterou kdy potkala. Já si myslím, že jsou i krásnější. Panička s tím nesouhlasí. Na videu jsem v době, kdy jsem už dávno neměla být. Panička to video má moc ráda, protože jsme tam obě šťastné (panička jen hlasově).